Pro pochopení následujícího textu je potřeba nejprve odpovědět na otázku, co je politická geografie. Ve velmi zjednodušené vizi lze odpovědět, že se jedná o jakýsi návod k porozumění politické mapě světa.  Hlavním objekt zájmu byl (a možná stále je) stát, nicméně politická geografie se věnuje vztahu (politické) moci na různých řádovostních úrovních: globální, státní a lokální (substátní).

V těchto mantinelech pak hledá odpovědi na nejrůznější otázky:

• Jak jsou hranice mezi lidmi a jejich politickými komunitami vytvářeny a bořeny?
• Jak vznikají a  zanikají uspořádání světa  založená na různých geografických organizačních principech (impéria, systém států, ideologie)?
• Jak materiální procesy a politická hnutí proměňují politickou mapu světa?

Politická geografie v sobě zahrnuje řadu různých přístupů a spojuje řadu subdisciplín. To je dáno jednak různorodosti zkoumaných témat tak faktem, že politické geografii chybí jednotící paradigma (souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů).

Objektem studia politické geografie jsou politické útvary mající prostorový aspekt (politické regiony) nebo mocenské entity. Těmito regiony či entitami jsou nejčastěji státy a jejich seskupení. Jejich studium pak často zdůrazňuje jednu z možných rovin – v interním pojetí výzkumníky zajímá, co se děje uvnitř státu, v externím pojetí jsou pak objektem zájmu především vztahy mezi státy.

Objekt zájmu politické geografie definovat jako “prostor (území), v jehož rámci již dochází k politickým projevům (interakcím), který je spjat s působením politických sil  nebo je objektem zájmu politických sil a poskytuje relevantní (zájmu) politickou a geografickou informaci”.

Barbag (1974): objektem zkoumání politické geografie je “pevně organizovaný prostor vyznačený hranicemi”.

Současná politická geografie
Nyní v politické geografii dominují tři přístupy:

prostorově-analytický

• např. geografie voleb, mezinárodní konflikty

politicko-ekonomický

• struktura globální politické dominance a její historický vývoj
• soupeření mezi velmocemi
• geopolitická uspořádání

postmoderní

• moc je vždy výsledkem reprezentace, způsobu vidění světa
• je proměnlivá, zpochybnitelná
• konflikty jsou výsledkem soupeřících narativů či příběhů, které strany konfliktu vyprávějí o sobě a o druhých
• skupiny vytvářejí a udržují svoji identitu skrze spojení s konkrétními místy a jejich obrazy

Vývoj disciplíny

Termín „politická geografie“ se poprvé objevuje v dílech francouzského ekonoma A. R. Turgoda a německého filosofa I. Kanta na konci 18. století. O politické geografii jako samostatné disciplíně lze hovořit až od konce 19. století, kdy vznikají významné práce týkající se především geopolitických otázek.

Takto vymezená definice vzniku ovšem neznamená, že v by dobách před etablováním disciplíny a dokonce i v dobách před vznikem pojmu politická geografie nevznikaly myšlenky a poznatky, které bychom dnes za politickogeografické označili. To se týká zejména antických filosofů a mezi nimi především Platóna a Aristotela, kteří mj. řešili otázky týkající se státních zřízení, forem vlády, ale také funkce hlavního města či role hranic.  V 18. a 19. století byly teze o politické geografii spjaty především s geografickým determinismem. Vznikající práce tak byly koncipovány jako objektivní popis státních útvarů v daném čase a místě. Politická moc na daném území byla zkoumána v souvislosti s vazbami na prostorovou strukturu a především na fyzickogeografické atributy prostředí (viz např. I. Kant). Z hlavních osobností lze jmenovat např. J. Bodina, W. Pettyho nebo Ch. L. de S. Montesquieuho a dále také K. Wyrwicz, Y. M. Goblet či K. Ritter.

Se vznikem politické geografie jakožto vědní disciplíny se pojí jména osobností, jako byli Friedrich Ratzel a Halford Mackinder a v jimi vytvořeném prostoru se později pohyboval např. Karl Haushofer. Období, ve kterém bylo paradigma postaveno okolo myšlenek těchto „otců zakladatelů“ politické geografie trvalo přibližně od konce 19. století do 2. světové války.

Ratzel formuloval základní koncepty politické geografie. Jeho hlavní myšlenky jsou shrnuty v dílech Antropogeographie (1882, 1891) a především Politische Geographie (1897). Ústředním bodem těchto prací je teze, že stát je „živoucí organismus, který se šíří po určité části zemského povrchu“. Geografické území, v němž se tento organismus vyvíjí je označováno jako Lebensraum (životní prostor). Logika tohoto přístupu je označována jako sociální darwinismus, když přenáší poznatky z biologie na fungování společnosti.

Podobný způsob uvažovaní se objevuje u celé řady autorů a svého vrcholu pak dosahuje v souvislosti s jednáními o výsledcích 1. světové války a dále s Karlem Haushoferem a tehdejší německou školou v meziválečném období (viz Geopolitika). V rámci tvořícího se Versailleského systému působili významní geografové (Halford MACKINDER, ISAIAH BOWMAN) jako poradci vlád (nejvyšších politických činitelů) při vytyčování nových hranic v Evropě. V tomto období se politická geografie tedy rozvíjí na bázi strategických koncepcí a geopolitiky (viz dále). Na podobné bázi se pohybuje i po 2. světové válce, kdy se realizuje v rámci bipolárního světa a studené války (SPYKEMAN, COHEN).

Po 2. světové válce je politická geografie zdiskreditována. Do této situace ji dostala především role „přisluhovače“ režimu v nacistickém Německu a také podíl na vytvoření stavu, který vedl k válce (viz silná role politické geografie na konferenci ve Versailles.  Kromě pozice politické geografie v systému věd se změnila také obsah jejího studia. Diskreditace se týkala zejména geopolitiky a později také koloniální geografie, specifické podmínky studené války pak činily některé dříve kladené otázky zbytečnými, protože dělba moci v prostoru byla stabilní a mimo konflikty v Koreji, Vietnamu a řadě afrických zemí se neobjevovaly pokusy „stabilitu“ narušit.

Později se k diskreditaci přidal další faktor odsouvající politickou geografii na okraj zájmu geografů. Tímto faktorem byla kvantitativní revoluce. Od 50. let se s rozvojem výpočetní techniky a statistických metod začínají v geografii stále více objevovat a prosazovat kvantitativní studie. Objekt zájmu politické geografie lze ovšem jen stěží transformovat do logiky kvantitativního výzkumu a zejména převod některých faktorů do číselné formy je těžko představitelná. Vzhledem k tomuto stavu se tak z politické geografie stala „zahnívající tišina politické geografie“ (Bunge). Tento vývoj se ale netýkal studia voleb, které se tak v rámci politické geografie stalo poměrně autonomní a perspektivní disciplínou.

Politická geografie se proto obrátila k novým tématům. Ty představovalo zejména studium prostorových aspektů státu v podobě developmentalismu (územní vývoj státu) a funkcionalismu (integrace/dezintegrace). Představiteli takového oboru studia jsou zejména Jean Gottman, Stephen Jones a Richard Hartshorne.

S radikální kritikou pozitivismu prostorové vědy přichází další nová témata. Tzv.  „rozhněvaní mladí muži“, což byli především mladí britští geografové (David Harvey, R.J. Johnston, W. Bunge…) se snažili obrátit pozornost k dalším tématům . V 70. letech se tak  k mainstreamu zařadil výzkum lokalizačních konfliktů ve městech (Kevin Cox, Julian Wolpert) a geografie voleb (Ron Johnston, Peter Taylor).

V 80. letech se dále „komplikuje“ epistemologická roztříštěnost disciplíny, když Immanuel Wallerstein přišel se svou teorií světového systému. Teorie na jedné straně podporuje integraci geografických konceptů místa, prostoru a krajiny do sociální teorie, na druhou stranu se ale nestává jednotícím pojítkem mezi badateli uvniř disciplíny.   Zároveň se také rozvíjí různé postmoderní přístupy. Jejich základními rysy je odklon odklon od velkých teorií a důraz na kontext. Tyto přístupy bývají označovány jako postmodernismus, poststrukturalismus či postkolonialismus, podle aspektů, které zdůrazňují.

Zároveň se dále rozšiřuje tematický rozsah disciplíny, když se do centra pozornosti dostávají globální otázky.

• globalizace a její důsledky jako předmět studia
• globální hospodářská soutěž vede ke zpochybnění role státu (tradičního předmětu studia disciplíny)
• „geohistorická perspektiva“