Volební geografie je subdisciplínou na pomezí geografie a politologie, která se věnuje
fenoménu voleb. Na tomto poli se výzkumy zaměřují především na identifikaci prostorových
vzorců volebního chování. Volební geografové se snaží ukázat, kde kandidáti nebo strany
získávají svou podporu a určovat, která skupina voličů je nejvíce náchylná k volbě toho
kterého kandidáta, případně v podmínkách kontinentální Evropy strany.
Johnston (2000b: 204) definuje volební geografii jako disciplínu studující geografické aspekty
organizace, průběhu a výsledků voleb. V tomto obecně přijímaném vymezení se volební
geografie vyvíjela poměrně autonomně a nezávisle na ostatních disciplínách politické
geografie. Propojení se objevuje s nástupem systémové teorie, v rámci které byly výsledky
voleb považovány za reflexi politiky a za zpětnou vazbu ovlivňující ekonomiku i společnost.
Problémy, jež jsou předmětem studia současné volební geografie, lze rozdělit do tří okruhů
(Kostelecký 1993: 169):
- prostorová diferenciace volebních výsledků
- vliv geografických faktorů na hlasování
- význam prostorové diferenciace volebních výsledků a volebních systémů pro vytváření zastupitelských orgánů.
Nejvíce pozornosti je věnováno prvnímu bodu. Ten vychází z faktu známého v USA a
Západní Evropě od doby zavádění všeobecného volebního práva (2. pol. 19. stol), že výsledky
voleb jsou v prostoru rozdílné. Starší práce věnované tomuto problému hledaly souvislost s
fyzicko-geografickou sférou a rozložením společenských tříd. Průlomem byla Rokkanova
koncepce konfliktních linií mírně rozšiřovaná od 70. let (Kostelecký 1993: 170-171). S
rozvojem behaviorální geografie se objevil také zájem o studium faktorů ovlivňujících
volební chování související s vnímání prostoru voličem či socializací jedince v prostorově
vymezeném rámci, což vedlo k rozvoji zájmu v druhé oblasti. Třetí okruh souvisí především s
právními aspekty voleb a volebními systémy. Zabývá se otázkami rovnosti volebního práva
především ve vztahu k tezi “jeden volič= jeden hlas”.
V české politologii i geografii nemá geografie voleb prakticky žádnou tradici. Je sice pravda,
že někdy v polovině minulého století byly vyhotoveny kartogramy, zachycující volební
výsledky podle okresů. Konkrétně jde Soupis map českých zemí z let 1951 a 1955 Františka
Roubíka. Ovšem po tomto úvodním kartografickém zpracování nepokračovali autoři
v hlubších rozborech, pátrajících po příčinách zjištěné územní variability a dalších
souvislostech. Po událostech roku 1948 a následném omezení demokratických voleb ztratil
veškerý výzkum v tomto směru smysl. Změna nastala po roce 1989, kdy si především
geografové uvědomují, že mohou svým pohledem obohatit poznání širších podmíněností a
pravidelností výsledků voleb (Blažek – Kostelecký 1991).
První práce začaly vznikat již brzy po volbách v roce 1990. V těchto letech je většina prací
produkována geografy, teprve později začali na toto pole výrazněji přispívat politologové.
Základní pojmy
Teorie konfliktních linií (cleavages):
Tato teorie vysvětlující volební chování patří k tzv. sociologickým modelům hlasování,
objevuje se v knize Steina Rokkana a Seimoura Lipseta Party Systems and Voter Alignments.
Tento sborník byl v podstatě první studií spojující strukturu společnosti s podobou
stranického systému. Autoři kladli důraz na historické procesy, které proti sobě postavily
sociální skupiny. Vývoj centralizovaného sekulárního státu ohrožoval soudobé teritoriální,
kulturní a ekonomické vztahy a vytvářel tak konflikt, jehož průběh byl zásadní pro to, které
sociální charakteristiky se staly důležitými pro utváření politické soutěže. Jednotlivé strany
konfliktu mobilizovaly skupiny voličů na základě existujících dělících linií ve společnosti a ze
společenského rozdělení se staly politické cleavages. Základním východiskem teorie
konfliktních linií je předpoklad, že jedinci patřící do stejné sociální skupiny – třídy – se ve
volbách chovají podobně (Evans 2004: 42-45). Složení obyvatelstva podle
socioekonomických charakteristik tak vysvětluje volební chování. Tato teorie je užívána ve
většině studií pojednávajících o prostorové variabilitě volebních výsledků.
O tuto teoretickou představu se opírají zastánci kompozitního přístupu ve volební geografii,
zatímco na druhé straně stojí obhájci kontextuálního přístupu, kteří vysvětlení základů volební
podpory hledají ve zvláštnostech prostředí, ve kterém volič žije.
Geografické faktory na hlasování
Jejich formulace Johnstonem a Taylorem změnila přístup k chápání územních rozdílů ve
volebních výsledcích, o nichž tradiční (kompozitní) přístupy předpokládaly, že jsou projevem
rozvrstvení obyvatelstva podle jasně měřitelných kritérií (Pink 2005: 150 – 155)
Zkoumání geografických vlivů na hlasování lze pojímat jako vyjádření kontextuálního
přístupu ke studiu volební podpory, případně jako doplněk kompozitního přístupu. V tom
případě předpokládáme, že tyto vlivy podporu založenou primárně na předpokladech
sociologických modelů pouze modifikují. Kontextuální přístup je založen na předpokladu
významného vlivu prostorového kontextu, ve kterém volič žije svůj každodenní život a
meziregionálních rozdílů v procesu politické socializace. Ve výzkumu klade důraz na vztahy
mezi jednotlivcem, skupinou a skupinami navzájem a na jejich ovlivnění vnějším prostředím.
Peter J. Taylor a Johnston (1979) vymezili jako základní geografické vlivy na hlasování
sousedský efekt, efekt kampaně, hlasování o sporném bodu a efekt kandidáta.
Sousedský efekt (neighbourhood effect):
Podstata tohoto efektu se nachází ve skutečnosti, že volební rozhodnutí jednotlivce je
ovlivněno názory a postoji lidí žijících v jeho sousedství. Vztah nemusí být nutně jen
pozitivní, negativně se může projevit v podobě protestního hlasováni proti názorům svého
okolí (Kostelecký 1993: 172).
Efekt kampaně
odráží prostorově diferenciovaný vliv volební kampaně. Pro specifické nároky získat hlasy v
konkrétním území má velký význam ve většinových volebních systémech. Pokud má o
výsledku rozhodnout jen několik nerozhodnutých obvodů – marginal seats – rovněž vliv
lokální kampaně roste. Kostelecký (1993: 171) cituje autory předpovídající zánik lokálně
diferencované kampaně. Nové trendy v decentralizaci kampaně tato tvrzení vyvracejí
(Bradová 2005: 54-56).
Efekt kandidáta
Podstata efektu kandidáta se nachází v teritoriální blízkosti kandidáta k voličům. Kandidát
zpravidla dostává více hlasů v místě svého bydliště, případně v jiném místě, které je z
nějakého důvodu považováno za jeho domácí prostředí. Působení efektu je daleko silnější ve
většinových volebních systémech. Voliči favorizují ve své volbě místního kandidáta i přesto,
že není ze strany, kterou volí tradičně, protože ho znají osobně a/nebo věří, že bude
zastupovat lokální zájmy. Možnost existence tohoto vlivu byla prvně zmíněna a rozpracována
Keyem v roce 1949 a v 60. letech rozvinuta Coxem s hledáním souvislostí mezi prostorovým
rozložením volební podpory a způsoby výběru kandidáta (Johnston 2000c: 282, Kostelecký
1991: 2-3, Kabát – Pink 2006: 163).
Efekt hlasování o sporném bodu je založen na existenci velmi silně vnímaného regionálního
problému a voliči hlasují spíše než pro politickou stranu pro konkrétní řešení daného
problému. Tento efekt je silnější v poměrných systémech než ve většinových. Typickým
příkladem stran, které získávají vlivem tohoto faktoru větší podporu, jsou nacionalistické či
separatistické strany (Kostelecký 1993: 171), nicméně sporné body moou být i jiného
charakteru (dopravní stavby, administrativní změny,…).
Základní metody
Identifikace vítězných stran:
záznam vítězných politických stran v jednotlivých volebních obvodech, častěji využívána v
podmínkách většinových volebních systémů.
Území volební podpory
Metodika vlastní analýzy vychází ze zachycení intenzity volební podpory jednotlivých stran v
příslušných územních jednotkách (okresech, obcích,…), na jehož základě jsou vymezovány
oblasti, v nichž strany dosahují určité úrovně volební podpory. Výpočet se provádí zvlášť pro
každou stranu a každé volby. Oblasti, ve kterých je koncentrováno 50% z celkového počtu
stranou získaných hlasů pak představují území její volební podpory.
Prakticky tyto oblasti nalezneme tímto způsobem. Seřadíme okresy sestupně podle relativního
počtu stranou získaných hlasů. V horní části seznamu potom postupně načítáme jednotlivé
absolutní hodnoty hlasů, dokud nedosáhneme takového součtu, který představuje alespoň
50% hlasů. Započítán je i okres, před jehož započítáním je hodnota menší než 50% a po
započítání hodnota polovinu třeba i výrazně přesáhne. Máme-li takto vymezená území
volební podpory, můžeme vysledováním jednotek obsažených ve všech dílčích územích
nalézt území stabilní volební podpory, kde tradiční sociální a kulturní klima určitým
způsobem determinuje orientaci na politické síly, které se mu svým programem nejvíce
přibližují nebo z daného prostředí vycházejí. Výsledné území nemusí být celistvé.
Míry koncentrace
Pro popis (ne)rovnoměrnosti rozložení volební podpory lze využít několik různých metod.
Běžnými nástroji jsou variační koeficient nebo Giniho koeficient. Několik variant „měření
koncentrace navrhují také Jehlička se Sýkorou (1991: 84).
Míra koncentrace
muk = x/A (x = 25, 50, 75; A – rozloha v % území ČR)
vyjadřuje kolikrát více voličů připadá na jednotku rozlohy na dané úrovni hodnocení, než je
průměrná hodnota v ČR.
Míra úspěšnosti
mvu = x/B (x = 25, 50, 75, B – počet voličů v % v území proti všem voličům v ČR)
vyjadřuje kolikrát vyšší procento hlasů než je průměr v ČR získá strana v sledovaných
územích.
Čistá míra koncentrace
Cmuk = muk/mvu.
Čistá míra koncentrace ukazuje v jakém prostředí získala strana 25%, 50% a 75 % podíl
svých voličů. Pokud je hodnota menší než jedna, je “jádrovou” oblastí venkov , pokud je větší
než jedna, pak města. Výsledky měr jsou problematické z hlediska nemožnosti nalézt
případné výchylky způsobené např. podporou strany v jednom městě a jinak pouze na
venkově.
Existuje několik variant realizace metody. Někteří autoři používají k nalezení území volební
podpory pouze relativně vyjádřeného počtu hlasů. Tento způsob má setřít vliv lidnatosti
okresů, kdy při postupu popsaném výše např. území obsahující okres Praha obsahuje méně
jednotek než při zahrnutí okresů jako Jeseník či Domažlice. Tento způsob ovšem na druhou
stranu přináší významný problém pro interpretaci a problematizuje využití “příslušenství”
koncentračních měr. Pro slovenskou volební geografii je pak obvyklá práce pouze s
absolutními daty, která “zvýhodňuje” populačně velké okresy a zcela rezignuje na vyjádření
relativní síly strany v tom kterém okresu. Výsledky vytvořené při odlišných výkladech
metody nejsou obvykle shodné (srovnej Kyloušek, Pink 2007: 152; Kabát, Pink 2006: 124).