První demokratické volby na území dnešní České republiky se konaly již v roce 1907, tedy ještě v rámci Rakouska – Uherska. Pro toto období ovšem nejsou dostupná kompletní data o volebních výsledcích. Období pokryté touto kapitolou tak začíná rokem 1920. Věnovat se bude tedy těmto volebním soutěžím: volbám do Poslanecké Sněmovny v letech 1920, 1925, 1930, 1935, 1990, 1992, 1996, 1998, 2002, 2006 a 2010, volbám do Národního shromáždění v roce 1946 a okrajově také krajským volbám (konány v letech 2000, 2004 a 2008) volbám do Evropského parlamentu (2004 a 2009) a senátním volbám (každé dva roky od roku 1996 volena 1/3 senátorů). Jediným opomenutým typem voleb jsou volby komunální a senátní volby. Využita byla data poskytována Českým statistickým úřadem. Výsledky voleb z let před rokem 1990 byly získány z archivních statistických publikací a publikace ČSÚ (2009) Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920-2006.

Prvním krokem analýzy je představení celkových volebních výsledků. Následuje zhotovení a interpretace volebních map. Zobrazení informací v mapách poslouží především k přesnějšímu  vyjádření vymezených území a dat k nim vztažených. Tyto mapy tak umožní získat lepší  přehled o podobě volební podpory stran a působení některých vlivů.

Volby do Poslanecké sněmovny v letech 1920-1935

V prvních parlamentních volbách v českých zemích v rámci ČSR v roce 1920 byl využit poměrný listinný systém (zákon 123/1920 Sb.). Podobně jako v současnosti se uplatňovala zásada rovného, všeobecného, přímého a tajného volebního práva. Věkový census (omezení volebního práva) byl stanoven pro aktivní volební právo na 21 let, pro pasivní pak 30 let (čl. 8-11 Ústavy ČSR). Volební účast byla povinná, nicméně zákon určoval důvody, které neúčast voliče omlouvaly. Přidělování mandátů stranám bylo podobné postupu, který se využíval i v letech 1990 – 1998. V 1. skrutiniu se rozdělily mandáty na úrovni jednotlivých volebních krajů pomocí Hareovy kvóty (Volební číslo je rovno podílu počtu platných hlasů a počtu mandátů v obvodu. Volebním číslem se dělí počet  hlasů odevzdaných pro strany a je jim přiděleno tolik mandátů, kolik celá část podílu (Havlík 2004: 121)), zbylé mandáty pak ve 2. a 3. skrutiniu na celostátní úrovni využitím Hagenbach-Bischoffovy metody (Volební číslo je rovno podílu součtu zbytků hlasů stran, které postoupily do 2. skrutinia a počtu zbývajících mandátů zvětšeného o jednu) a nejvyšších zbytků dělení. Druhého skrutinia se  účastnily jen strany, které alespoň v jednom volebním kraji získaly více než 20 tisíc hlasů, nebo v některém volebním kraji dosáhly volebního čísla. Tento postup platil pouze ve volbách v roce 1920. Později se uplatňoval složitý mechanismus spočívající v rozdělení stran na strany národnostních menšin a ostatní a to jak mezi stranami ve skrutiniu, tak mimo.  Mandáty byly rozděleny Hareovou ze souhrnu hlasů všech stran národnostních menšin a všech ostatních (viz ČSÚ 2009: 29, viz § 53 zákona 205/1925).  V roce 1935 byla přidána podmínka zisku 120 000 hlasů v celé ČSR. Kandidátní listiny byly přísně vázané, což znamená, že voliči neměli žádnou možnost měnit pořadí kandidátů na listině (neexistovaly preferenční hlasy). Volebních krajů bylo na území dnešní ČR 15. Počty mandátů v obvodech byly taxativně vymezeny zákonem na základě počtu obyvatel (ČSÚ 2009: 28), proto musel být zákon před každými volbami novelizován. Na základě novely v roce 1925 bylo především upraveno vymezení území některých volebních krajů. Tyto změny byly důsledkem Trianonské dohody, která ČSR přiřkla některá dříve sporná území (jednalo se hlavně o Těšínsko a Valticko). Stanovil také nové počty poslanců, kteří budou voleni v jednotlivých volebních krajích. Volební kraj Praha byl pro první skrutinium rozdělen na dvě části (Praha A a B). Později byly upravovány jen procedurální stránky (lhůty, hrazení nákladů). Ovšem před volbami došlo k významné změně společenského klimatu. Po nastoupení Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu se radikalizovala část německého obyvatelstva. Tato radikalizace se projevila především ve vzniku SdP (Sudetendeutsche Partei), která vystupovala jako reprezentant německého nacionalismu a fašismu (Balík a kol. 2004).

Vývoj volební podpory v parlamentních volbách

První volby v nově vzniklé ČSR se konaly v roce 1920. Volby ale neproběhly na území celé republiky. Nevolilo se v části Slezska (Těšínsko), protože v té době ještě nebyl vyřešen vojenský spor s Polskem o toto území. Nevolilo se také na Podkarpatské Rusi a naopak se volilo také na Slovensku. Tab. 1: Výsledky parlamentních voleb v letech 1920-2006 na území ČR Zdroj: ČSÚ 2009: Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920-2006. Pozn.: Šedě jsou vyznačeny strany, které dokázaly získat mandáty ve všech obdobích, kurzívou německé strany. Na území současné ČR získala nejvíce hlasů Československá sociálně demokratická strana dělnická ČSDSD (22%, viz tab. 1). Největší podporu měla mezi voliči na Kladensku, Blanensku a Ostravsku. Naopak téměř žádné hlasy nezískala podobně jako ostatní české strany v Sudetech a příliš se jí nevedlo ani na Jihovýchodní Moravě, Vysočině a v některých pražských okresech (Vyšehrad, Staré Město) zatímco v jiných získala vysoký podíl lasů x (Libeň, Zbraslav). Druhou nejsilnější stranou byla německá sociální demokracie DSDAP. Ta svou podporu koncentrovala do oblastí s vysokým podílem německého obyvatelstva, zvláště v rámci severních a západních Čech a Slezska. Třetí nejsilnější stranou byli se svým ziskem 11% hlasů agrárníci (republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu RSZML), kteří nacházeli své voliče především na venkově v Čechách a méně pak na Moravě, rovněž na venkově. Naopak typicky městskou stranou byla ČSNS, která získala nejvíce hlasů v pražských okresech, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Náchodu, Českých Budějovicích a rovněž výrazně více hlasů získala v Čechách než na Moravě. ČSL skončila na pátém místě, když získala celkem 9% hlasů. Největší podíl na zisku měly oblasti na jihovýchodě Moravy a na vysočině. V období první republiky získávala mandáty v parlamentních volbách také Německá křesťansko-sociální strana lidová DCV. Tato strana sice měla sice podobný ideový profil jako ČSL. Jde ale o jinou organizaci. Z dalších českých stran měly v období 1. republiky významné postavení ještě Živnostníci (ČSŽOSS) a Národní demokracie (ČSND), ovšem nepatřily k těm nejvýznamnějším a nepřežily do současnosti. Mimo české strany působila na území dnešní ČR celá řada stran etnických menšin. Především šlo o řadu německých stran (ve smyslu reprezentantů německého obyvatelstva, nikoli Německa), stranu polské menšiny, stranu židovské menšiny a v neposlední řadě také o slovenské strany. Významnými zástupci německého etnika byly kromě již zmíněných sociálních demokratů DSDAP a křesťanských demokratů DCV také agrárníci (Bund der Landwirtes BdL), nacionalisté (DNP, DNSAP, SdP), liberálové a příležitostně širší volební bloky (DW20 a DW29). Ve volbách v roce 1925 došlo k několika více či méně výrazným změnám. Nejvyšší podíl hlasů získali Agrárníci. Ti nadále čerpali svou podporu především z českého venkova, ovšem na Moravě získala více ČSL, i díky nárůstu v zisku o 3 % oproti minulým volbám. Původně nejsilnější se ČSDSD se v roce 1921 rozštěpila a nově vzniklá Komunistická stana Československa (KSČ) jí odebrala část hlasů. Nově vzniklá komunistická strana měla jádro své podpory na Kladensku, okolo Karviné, Frýdlantu a Českého Krumlova, což jsou oblasti, kde byla minule silná ČSSD či DSDAP, protože ke KSČ se přidalo i křídlo této strany. Zároveň byly tyto oblasti v rámci ČSR výjimečné vysokým podílem průmyslových dělníků a ateistů. Vyšší podíl hlasů získal také BdL a stal se nejsilnější stranou v pohraničí. Poprvé se volilo na Těšínsku. Vzhledem k silné polské menšině zde získal nejvíce hlasů Polský svaz dělnictva a rolníků. V roce 1935 byla nejsilnější stranou SdP, kde se s výjimkou BdL, části DCV a DSDAP koncentrovaly strany dříve zastupující německou menšinu. Ovšem BdL, DCV i DSDAP a koneckonců také KSČ v pohraničí značně ztratily. Agrárníci zaznamenali přibližně stejný zisk, ale opět se zvýšila jejich podpora na Moravě, respektive mírně poklesla podpora ČSL. V Praze tentokrát nezvítězila ČSNS ale Národní sjednocení, tvořené dřívější Národní demokracií a menšími nacionalistickými uskupeními. Na tyto změny mohla mít vliv polarizace mezi Čechy a Němci, ze které těžily spíše radikální strany. Především SdP na německé straně a méně pak Národní sjednocení na straně české.

Volby do Ústavodárného shromáždění v roce 1946

Pro organizaci voleb v roce 1946 byl vytvořen nový zákonný rámec (zákon č. 67/1946 Sb.), nicméně v mnoha bodech navazoval na ten platný v letech 1920-1935. Snížila se hranice aktivního volebního práva na 18 let a pasivního na 21 let. Volební povinnost byla zachována. Osoby, které se v době voleb nezdržovaly v místě bydliště, mohly hlasovat na základě volebního průkazu, což bylo využíváno zejména v nově osídlovaných lokalitách v pohraničí. Bylo stanoveno také omezení, které znemožňovalo výkon volebního práva občanům hlásících se např. k německé nebo maďarské národnosti (zákon č. 28/1946 Sb.). Zároveň byl také omezen okruh stran, kterým mohli voliči odevzdat své hlasy. Na základě Košického vládního programu se voleb mohla účastnit jen čtveřice stran: KSČ, ČSNS, ČSSD a ČSL. Počet volebních krajů vzrostl. Území současné ČR bylo rozděleno na 19 krajů. Novými volebními kraji byly Kladno, Praha – venkov – jih, Havlíčkův Brod, Tábor a Opava. V některých volebních krajích se změnilo středisko, namísto České Lípy Liberec, namísto Loun Ústí nad Labem a na místě Uherského Hradiště Zlín. Zároveň se značně změnilo i vymezení i původních volebních krajů. Počty mandátů byly stanoveny výpočtem na základě počtu oprávněných voličů. Před volbami byly rozděleny mandáty mezi jednotlivé země, po volbách pak mezi kraje, de facto pomocí Hareovy kvóty a největšího zbytku dělení. Přidělování mandátů stranám v prvním skrutiniu na úrovni volebních krajů probíhalo také pomocí Hareovy kvóty. Ve druhém skrutiniu se mandáty rozdělovaly na úrovni země podle Hagenbach-Bischoffovy metody a největších zbytků. V letech 1939-1945 proběhla 2. světová válka, po jejímž konci došlo k několika významným změnám, plynoucích z výsledku války. Především šlo o odsun německého obyvatelstva a dosídlení těchto oblastí, a pak také vnímání komunistů jakožto vítězů války. První volby po 2. světové válce vyhrála KSČ. Její vítězství bylo výrazné, získala téměř dvakrát více hlasů než druhá Československá strana národně sociální ČSNS, která obdržela hlasy 23,5 % voličů. Také ČSL získala více než 20 % hlasů. Svůj vliv v růstu podpory sehrálo především omezení počtu stran. Zatímco v roce 1935 kandidovalo více jak 20 stran, nyní pouze čtyři. Voliči tak byli nuceni změnit své preference. V roce 1946 ještě neprobíhala žádná sociologická šetření k tématu voleb. Proto nelze přesně určit, kterým stranám noví voliči KSČ, ČSL, ČSNS a ČSSD odevzdali své hlasy ve volbách v roce 1935. KSČ tak získala největší podporu v pohraničí, kde se téměř kompletně proměnilo obyvatelstvo, dokonce podstatně vyšší než v dříve nejsilnějším Kladensku. Druhou nejsilnější stranou byla ČSNS, která opět získala nejvíce hlasů v Praze a dalších velkých městech, především Brně a Opavě, ale vlivem přísunu nových voličů se zmenšily rozdíly, získala více hlasů na venkově i na Moravě. ČSL získala nejvíce hlasů opět na jihovýchodě Moravy a v některých okresech získala více hlasů než KSČ, dokonce zvítězila ve Zlínském volebním kraji. ČSSD měla jako jediná strana alternativu. A většina voličů dala přednost právě KSČ, ČSSD získala jen o dvě procenta hlasů více než v roce 1935. Tento nárůst byl spojen především s nárůstem podpory v pohraničí.

Volby do České národní rady a Poslanecké sněmovny v letech 1990-2010

Parlamentní volby se od roku 1990 konají podle zásad poměrného zastoupení a rovného, všeobecného, přímého a tajného volebního práva (článek 18 Ústavy). Volbami v roce 1990 a 1992 byla obsazována Česká národní rada a Federální shromáždění. V těchto volbách bylo území České republiky rozděleno do 8 volebních krajů, na jejichž úrovni byly v prvním skrutiniu rozděleny mandáty pomocí Hagenbach-Bishoffovy kvóty mezi vázané kandidátní listiny stran (voliči již měli k dispozici preferenční hlasy). Skrutinia se účastnily pouze strany, které získaly více než 5 % hlasů. Ve druhém skrutiniu, které probíhalo na celostátní úrovni, byly rozdělovány mandáty rovněž pomocí Hagenbach-Bishoffovy a dále pomocí nejvyšších zbytků. Po vzniku samostatní České republiky se změnil název dolní komory parlamentu na Poslaneckou sněmovnu. Pravidla voleb byly upraveny reformou před volbami v roce 2002. Hlavním dopadem bylo zvýšení počtu volebních krajů na 14 a tím i snížení průměrné mandátové velikosti obvodů. Strany tak musí často získat více než 5 % hlasů, aby získaly mandát. Dále byl zaveden d´Hondtův dělitel, spočívající v dělení výsledků stran řadou celých čísel, který umožňuje rozdělit všechny mandáty v jediném skrutiniu. Uzavírací klauzule zůstala na 5% úrovni. (247/1995 Sb., Belko 2004: 190 – 206, Čaloud 2006: 147 – 150). První parlamentní volby po událostech roku 1989 byly především jakýmsi referendem o režimu existujícímu do roku 1989 (Hloušek 2005: 443). Zvítězilo uskupení kritické k této minulosti Občanské fórum OF, které získalo téměř 50 % hlasů. Pro KSČ naproti tomu hlasovala čtvrtina voličů. Zastoupení v České národní radě získala také strana „moravistů“ HSD-SMS (Hnutí za samosprávnou demokracii – Strana pro Moravu a Slezsko), která získala 10 % hlasů (Volby.cz). Koalice Křesťanská a demokratická unie KDU, jejímž hlavním článkem byla ČSL, získala velmi podobný podíl hlasů jako v roce 1935- posledních volbách v období první republiky. Mezi roky 1990 a 1992, kdy se konaly další parlamentní volby, došlo k postupnému rozpadu OF a omezení významu postoje ke komunismu. Ve volbách zvítězila Občanská demokratická strana (v koalici s Křesťanskou demokratickou stranou), jako nejsilnější strana s původem v OF. Zastoupení v parlamentu získalo 8 stran. KSČ (v koalici Levý blok), česká strana sociálně demokratická ČSSD, HSD-SMS, Liberální a sociální unie LSU, Strana pro republiku – Republikánská strana Československa SPR-RSČ, občanská demokratická aliance ODA a KDU-ČSL. Ve volbách v roce 1996 znovu zvítězila ODS. Do Poslanecké sněmovny se dostaly stejné strany jako v roce 1992 s výjimkou HSD-SMS a LSU, které získaly méně než 5 % hlasů (Volby.cz). V roce 1998 se z vládní strany ODS odštěpila Unie svobody US, následně byla vyslovena nedůvěra vládě a byly vyhlášeny předčasné volby. V těchto volbách zvítězila ČSSD, ODS skončila druhá. Mandáty získala také KSČM, US a KDU-ČSL. Volby konané v červnu 2002 byly významně ovlivněny uspořádáním exekutivy v předchozím volebním období. Vládu představoval menšinový kabinet ČSSD, kterému byla vyslovena důvěra na základě opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Tato situace umožnila menším stranám profilovat se ve volební soutěži na kritice takového uspořádání. S touto motivací také vznikla Čtyřkoalice sdružující KDU-ČSL a Unii Svobody – Demokratickou Unii US-DeU (Hloušek 2005: 445). I přesto ve volbách znovu zvítězila ČSSD a ODS znovu skončila druhá. Vysokého zisku dosáhla také KSČM. Podíl získaných hlasů KDU-ČSL je vzhledem k výsledkům ostatních voleb poněkud vyšší. To je ale dáno tím, že nejde jen o zisk KDU- ČSL, ale také US-DeU. Toto uskupení získalo celkem 14,3 % hlasů. Samotná KDU-ČSL pak získala v roce 2006 7,2 % hlasů. Tyto volby byly jak v předvolební kampani, tak ve výsledcích voleb značně polarizované mezi ČSSD a ODS (Matušková 2006: 68-87), která nakonec zvítězila. Více jak 5 % hlasů získala KSČM a také Strana zelených (Volby.cz).